Písen slovanskych mecu

Støíbrné meèe, jenž vedou nás,

není slyšet dech a ani pláè,

my budeme se bít a náš pot utopí vás.

Za naše srdce, za naše pøání

a pøijdou bohové, co vždycky nás chrání.

Teï èernými hvozdy zazní hlas Slovanù v nás

Noc bude temná a chladná jak led,

my budeme se bít a chránit náš svìt.

To naše meèe teï budou se brodit krví.

Zelená louka pod útesem a skálou,

tam písnì Slovanù tiše povánou,

jen život nám zùstal a èest co nikdy nespí.

Støíbrné meèe a krev z našich tìl,

to je to kvítí co jsi uvidìl.

Ta touha prastará v kamenech vytesaná.

Teï lesy šumí i ptáci ztichli,

ta píseò slovanská, jejíž slova vás nadchly.

To náš je zpìv, co ztuží krev ve vašich žilách.

Korouhev v ruce, též meè on tøímá,

ten vévoda velký, jenž volá "tož sláva".

Už nepøítel prchá, to strach ho pøekonává.

My jsme ta síla, v nás je ta zlost,

proroctví vìèné, temnìjší než noc,

v erbu je orel co do duší nám pøilétá.

To jsou ty ohnì, co v dáli hoøí.

To jsou ty ohnì , co budou tu plát.

V slovanských duších se válka bouøí,

my budeme se za svobodu rvát.

To jsou ty cesty, co vedou nás tmou.

To jsou ty zvony, co budou nám bít.

Slované budou bránit vlast svou,

aby mohli v spánku klidnì snít.

Teï poslední bitva na poli konèí,

výkøiky, náøky a též smrti stín.

To slovanská píseò vám srdce znièí

a vaši krev bude zem pít.