Kolobeh Vod

(Jirí Wolker)

Plujeme tiše,

kam, nikdo neví.

Z neznámé ríše

zpíváme zpevy.

Ze hlubin zeme, z tajemných skrýší

tryskáme vzhuru v pulnocní tiši.

Pres strmé brehy, kol skal a lesu

letíme prudce v divokém plesu.

Lesy se chvejí

pod naším skokem.

V šíleném reji

letíme tokem.

V krajine rovné, v klidu a míru

hltáme peny divokých víru.

Sonáty svojí andante hráme,

na vlnách svých je ukolébáme.

Dech širých plání

vášne nám hasí.

Do vod se sklání

bohaté klasy.

V jezeru tichém šeptáme s brehy.

Zjasnené nebem, plny jsme nehy.

Noci když jasné lehnou si v kraji,

stríbrné hvezdy s námi si hrají.

Touha však stará

po dávné pýše

v srdci nám hárá,

žene nás výše.

Neznámé ruce v obet nás berou,

pritisknou k sobe na hrud svou šerou.

Mracný naš koráb vichrice ženou,

ztemnela prída šedivou penou.

Letíme prudce

zvíreným nebem,

sraženy v putce

ohnivým hrebem.

V rachotu hromu, skuhrání bourí

padáme dolu ve mracen kouri.

V tisíci slzách stríkáme kolem,

zniceny pádem, zlomeny bolem.

Šedivým hávem

skryje nás zeme.

V objetí tmavém

tiskne nás jemne.

V pulnocích šerých, ve tmavém koutku

cekáme dotek carovných proutku.

Cekání zvolna v spánek se mení,

o taji sníme znovuzrození.