Dachau Blues

Když stíny k sobě v touze lnou,

tma prohlásí se kouzelnou

a někde znějí bicí,

když měsíc tepe do mřížky

dva Popelčiny oříšky

s šedivou holubicí,

když zvony půlnoc dozvoní

a vratiče se rozvoní,

zlý sen se vrací znovu,

/: jsou dosud v oknech střepy skla

a krev, jež znovu vytryskla,

skapává do proslovů.

Když úzkost chodí po špičkách

jak dívka v modrých lodičkách

a v bílé rozhalence,

když promarněno vzkříšení,

když most má pouta lešení,

jež křičí na milence,

když zlato pláče mosazí,

když vzduch se oděl do sazí

a prázdnem škváry zeje

/: zas strach má ze lži mozaiku

a za svěrací kazajku

už našel farizeje.

R: Zvracíme přecpaní a měsíce se počínají pátkem,

křičíme ze spaní, zas děsíce se podepsaným řádkem,

pod hranou odvahou tkví pobledlost, jak Pilát ruce myjem,

když s chladnou rozvahou jde posedlost, pak zítřka nedožijem.

Když lež je pravdy zárukou,

jde volnost s pouty na rukou

a vůkol kvetou hroby,

když z lásky stal se mouřenín,

pak děvce podá růženín

a zbude bez ozdoby,

když zloba zbývá bez lásky,

pak Židům krade oblázky

a hlásá toleranci,

/: a intelekt když bez duše,

pak podoben je ropuše

či slepci s mečem v tanci.